Šupina raka

,,Stébílko…? Honem…, vstávej…!“ volal amur s bolenem. 

Kroužili okolo postýlky z leknínů a snažili se vodníka probudit. Ten se však otočil na druhý bok a spal dál.

,,Stébílko! Je to vážné! Vzbuď se! Musíme pomoct kmotře štice!“ řinčeli oba rybí mládenci.

   ,,Co, co…, co se děje?“ vyhrkl vodník a vyskočil z postýlky.

   ,,Kmotra štika se zamotala do ošklivých chaluh a nedaří se nám ji vysvobodit!“ vysvětlovali amur s bolenem.

   To už byl Stébílko oblečen. ,,Kde je kmotra? Kde se jí to stalo?“ drmolil vodník.

   ,,U přítoku!“ odpověděli stručně amur s bolenem, oba najednou.

   ,,Tak honem!“ zavelel Stébílko a hned rozdal úkoly. ,,Ty, amure, pospíchej k rakovi a popros ho, aby nám přišel na pomoc. Bolene, ty doplav pro parmu. Možná bude muset kmotřičku ošetřit! Já jdu rovnou k přítoku!“ oznámil vodník a rychlým krokem vyrazil na pomoc kmotře štice.

   Amur potkal raka i s jeho synovci, jak si pozpátku kráčí cestou do leknínového hájku. Dnešní den si chtěli užít hrou v krásném prostředí. Avšak, když se strýček dozvěděl, co se stalo, brebentil: ,,Odvedu kluky domů a dorazím k přítoku!“

Potom jen kývnul hlavou a ukázal klepetem synovcům, že se vrací domů.

   ,,Ale my bychom také mohli pomoct,“ volali ráčkové jeden přes druhého.

   ,,Jste ještě moc malí. Jistě to bude velmi nebezpečné. Jdete domů!“ vysvětlil jim klidným hlasem strýček.

   ,,A nemůžete si trošku pospíšit!?“ volal na raka amur.

   ,,Pospícháme, pospícháme! Rychleji to neumíme,“ odpověděl strýček rak, ,,Ale už budeme doma.“

   ,,Honem, strýčku raku! Chytni se za mou hřbetní ploutev! Já tě odnesu k přítoku!“ volal sumeček, který se přiřítil obrovskou rychlostí.

   ,,Nejdříve odvedu kluky domů! Až potom půjdu pomoct kmotře!“ odvětil rak.

   ,,Tak já je odvedu a ty už můžeš plout se sumečkem k přítoku?“ navrhnul amur.

   ,,Nu, to by možná šlo? Tak jo, ale dávej mi na ně pozor! Ať se jim nic nestane!“ mával rak oběma klepety, aby amura upozornil, že svá slova myslí opravdu vážně.

   ,,Slibuji. Dám na ně pozor. Jenom už pospíchejte, ať se kmotřičce nic nestane!“

Rak se chytl sumečka za hřbetní ploutev a už pospíchají přes celé jezírko rovnou k přítoku.

   ,,To má být nejkrásnější místo v jezírku?“ divil se rak když spatřil ty ošklivé chaluhy. Na odpověď však nečekal. Hned se dal do střihání, aby vysvobodil kmotru štiku.

Také sumeček a bolen se přidali. Po chvilce se snažili pomoct všichni přítomní. Jenom Stébílko stál s rukama zkříženýma na hrudi a přemýšlel, kde se tu ty chaluhy vzaly.

   ,,Už vím!“ vyhrkl nahlas vodník, až se všichni polekali. ,,Už vím, proč jsou tu ty chaluhy. Je první podzimní den. Musím ukrýt semínka leknínů do truhličky. Honem! Musíme na dně posbírat všechna semínka! Všechna do jednoho!“ poručil Stébílko.

Nebyl tu nikdo, kdo by nesbíral.

   ,,Tak a máme všechny,“ oddychl si vodník, když mu amur podal  poslední tři semínka.

Hned jak zavřel truhlu, chaluhy se začaly tenčit, tenčit, až úplně zmizely.

   ,,Pozdě, ale přece! Že Stébílko?“ kýval hlavou sumeček.

   Vodník vložil truhličku pod kabátec dal si ruce v bok a kývajíc souhlasně hlavou pronesl:

   ,,Tady máš mou kouzelnou šupinu, strýčku raku! Za to jak jsi byl statečný! Za to jak jsi se snažil, abys mi pomohl,“ promluvila kmotra k rakovi, když mu předala svůj dáreček.

   ,,Rádo se stalo, kmotřičko. Děkuji za tvůj dárek. Dám si jej na klobouček. To aby každému připomínala, že teprve v nouzi poznáš přítele!“

Mé motto:

Neplač nad tím, co jsi pokazil, vždyť nikdo nejsme bez chyby.

Avšak, co jsi neudělal, nad tím bys měl truchliti.     

Pokud není uvedeno jinak, vše na těchto stránkách vytvořil