Raci

Vodník Stébílko se procházel po dně jezírka. Kontroloval zda je vše tak jak má být. Jestli nechybí nějaká rybka, jestli jsou vodní řasy učesané, jestli už cejn zavěsil starou botu na háček pytláka. Spokojený úsměv ve tvářích značil, že je vše v pořádku.

Náhle však zaslechl jakési hlasy a smích. Čím více se blížily, tím byly veselejší. Stébílko už rozpoznal, kdo že se to tak náramně baví. Že je jeho domněnka správná, se přesvědčil hned jak kolem něho proplula plotice spolu se pstruhem. Z jejich hovoru bylo zřejmé, že si vypravují o novém zážitku.

   ,,To jsem ještě neviděla, aby se raci rochnili v blátě,“ povídala plotice a náramně se tomu smála.

   ,,A jak si to užívali,“ dodal pstruh. Oba dva byli do hovoru tak zabraní, že si Stébílka vůbec nevšimli. Jakmile se vzdálili, vodník se vydal prozkoumat, co je na tom všem pravdy.

Když došel až k blátivé louži poznal, že má ve svém jezírku opravdu podivné raky. Rochnili se tu v blátě a ještě ke všemu z toho měli náramnou radost. Okolo nich bylo spousty posměváčků. Ale jakmile spatřili Stébílka , naráz utichli.

   ,,Čemu se smějete?“ zeptal se nechápavě vodník.

   ,,Raci se rochní v blátě, kdo to kdy viděl?!“ volali přihlížející jeden přes druhého.

   Raci si však z toho vůbec nic nedělali. Spíše to vypadalo, že chtěli být středem pozornosti.

Proto se Stébílko rozhodl vysvětlit těm nechápavcům račí počínání. ,,Každý z nás si hledá cosi, co se mu líbí. U čeho si odpočine, uvolní se, vyhraje si, vyřádí se. A že je to pro ostatní nepochopitelné? Na tom zase tak nesejde. Pokud nikomu neubližují, tak se přece nic neděje. A když je to navíc legrační, tak proč by se občas nemohlo zapomenout na předepsaná pravidla.

   Raci zaslechli vodníkova slova a jako na povel všichni vylezli z bláta a pozpátku cupitali pryč.

   ,,Tak a je po zábavě!“ řekla smutně žába.

   V tom se vrátil jeden z raků a ptal se Stébílka. ,,Vážně nevadí, že jsme se rochnili v blátě?“

   ,,Vůbec né…, byla to legrace. Bylo to cosi nového,“ odpověděl vodník.

   ,,Tak tady zveme všechny obyvatele našeho jezírka, na zítřejší vystoupení, který se nemůže jmenovat jinak než-li raci v blátě. Všichni jste srdečně zváni?“ řekl rak. Usmál se na Stébílka a byl pryč.

Na druhý den hned od brzkého rána bylo v jezírku opět veselo. V blátivé louži se rochnili raci a jejich radovánkám přihlíželo jásavé publikum. Nechyběl ani vodník Stébílko.

   A tak to šlo celý den. K večeru však raci zjistili, že už jsou u blátivé louže sami.

Už tu nikdo z diváků nebyl. Dokonce ani Žabulka, která se bavila nejvíce.

 Proto se raci rozhodli, že své vystoupení půjdou předvádět jinam. Do jiného kraje.

   ,,Měli bychom o tom povědět  Stébílkovi,“ řekl jeden z raků, když už byli na cestě.

   ,,Tak jó,“ souhlasili ostatní a vrátili se oznámit vodníkovi své rozhodnutí.

   ,,Nu…, dělejte jak myslíte,“ odpověděl jim na to Stébílko. Věřte však, že na tom budete stejně jako tady. Ze začátku se na vás bude chodit koukat spousty zvědavců, ale po pár hodinách je to omrzí. To vaše rochnění je sice legrační, ale znáte přece to přísloví, nic netrvá věčně, že? A tak budete putovat odnikud nikam. Nic tím sice neztratíte, ale také nezískáte. Dobře si to rozmyslete. Tady jste přece jenom doma!“ vysvětloval vodník.

   Raci se na sebe koukali a každý z nich čekal, zda padne nějaké rozhodnutí. Když se dlouho nic nedělo, řekl jim vodník, že nikam nemusí pospíchat. ,,Vždyť můžete vyrazit jakýkoli jiný

den!?“ dodal přesvědčivě Stébílko.

A tak se stalo, že se raci tak dlouho rozhodovali, až vlastně nikam neodešli. Dál se rochní v blátě v jezírku vodníka Stébílka.

Mé motto:

Neplač nad tím, co jsi pokazil, vždyť nikdo nejsme bez chyby.

Avšak, co jsi neudělal, nad tím bys měl truchliti.     

Pokud není uvedeno jinak, vše na těchto stránkách vytvořil