Modrý hrníček

,,Jmenuji se Berynka. To protože jsem zrzavá a bystrá, děti mi říkají lištička.

Tak tedy, lištička Berynka. Plním tajná přání, dětská přání."

 

Malá Alžbětka se rozhodla:

   ,,Budu nemocná!“

Dobře věděla, že maminka zavolá zámeckého pana doktora.

Děvčátko si totiž přálo, aby pan doktor poznal, jak je její maminka krásná, šikovná, pořádná a hlavně hodná. Vždyť pan doktor byl také hodný, pohledný a byla s ním legrace. Dokonce si uměl hrát s dětmi.

   Alžbětka z postýlky volala na maminku:

   ,,Maminko mně je hrozně špatně, musíš dojít na zámek pro pana doktora!“ 

   ,,Tak hrozné to snad nebude, uvařím ti bylinkový čaj, vypiješ jej ještě teplý a potom uvidíme!“ rozhodla maminka.

Jak řekla tak udělala a přinesla Alžbětce čaj v modrém hrníčku.

Často spolu s maminkou, pily čaj z modrých hrníčků. To když si spolu vyprávěly o všem možném a také nemožném. Měly schovaný ještě jeden takový, to kdyby přišla návštěva a na to Alžbětka spoléhala.

Pan doktor přijde, dostane čaj do modrého hrníčku a už nebude chtít odejít.

   ,,Maminko, to je pořád horší a horší, musí přijít pan doktor!“ bědovala dívenka.

 Maminka se však bála nechat svou dcerku samotnou, proto vykoukla ze dveří a přála si, aby šel někdo okolo jejich chaloupky. Toho by pak poprosila, aby doběhl na zámek pro pana doktora.

Měla štěstí. Starý pán, který bydlel hned u zámku, slíbil, že panu doktorovi vše vyřídí.

 

A opravdu, za pár chvil pan doktor zaťukal na dveře.

   Jste moc hodný pane doktore,“ vítala ho maminka.

,,Dcerka leží támhle v komůrce.“

   Když pan doktor Alžbětku prohlédl, nezdálo se mu, že by byla nemocná. Pro jistotu jí však nakázal, aby pár dnů zůstala v postýlce a slíbil, že se na ní brzy přijde podívat.

   ,,Zítra pane doktore, musíte přijít už zítra!“ žadonila Alžbětka. Tolik naléhala, že pan doktor souhlasil.

   ,,Přijdu tedy hned zítra,“ řekl ve dveřích, když odcházel.

   Jenom co maminka dveře zavřela, Alžbětka se rozplakala.

   ,,Co se stalo, proč pláčeš?“ strachovala se maminka.

   ,,Když ty jsi panu doktorovi neudělala čaj do modrého hrníčku,“ odpověděla dívenka.

   Maminka tedy slíbila, že na druhý den určitě udělá čaj všem třem do modrých hrníčků.

 

Když se venku setmělo a maminka usnula, kdosi zaklepal na okénko.

Alžbětka jej opatrně otevřela.

   ,,Kdo jsi?“ ptala se tiše, aby nevzbudila maminku.

   ,,Jmenuji se Berynka. To protože jsem bystrá, děti mi říkají lištička. Tak tedy, lištička Berynka. Plním tajná přání. Ty jsi však ten největší oříšek, myslím, že tvé přání nedokážu splnit. Srdéčko tvé maminky si cestu k panu doktorovi musí najít samo. Stejně tak srdce pana doktora musí splanout samo od sebe. Tady kouzla nic nezmůžou,“ řekla zamyšleně Berynka.

   ,,Já to nevzdám!“ řekla odhodlaně Alžbětka.

   ,,Budu dělat nemocnou dokud se do sebe nezamilují!“

   ,,Ale ty jim vlastně lžeš!“ zvedla ukazováček Berynka, aby Alžbětka pochopila, že není správné to, co dělá.

   ,,A to, že je má mladá maminka sama, to je správné? Že nemá nikoho, kdo by jí pomohl, poradil, pohladil, to je správné?! No řekni Berynko, to že všichni mají tatínka a já ne, to je správné?“

   ,,Už dost!“ přerušila Alžbětku Berynka.

   ,,Jenom chci, aby nás pan doktor poznal, hlavně maminku. Zasloužila by si lásku hodného muže nebo snad ne? Pan doktor by byl skvělý tatínek,“ dodala s jistotou Alžbětka.

   ,,Dobrá, lásku vykouzlit neumím, snad tvému přání napomůžu alespoň tím, že tu tvou malou léčku nechám dojít do konce,“ smála se Berynka,

,,Ale já u toho být nemusím, proto se s tebou rozloučím.“

   Alžbětka Berynce zamávala a za malý okamžik už spala.

 

Na druhý den byla Alžbětka velmi nervózní.

Pan doktor však přišel přesně, jak slíbil.

   ,,Maminko prosím uděláš panu doktorovi čaj?“ prosila dívenka.

   ,,Už je hotový,“ odpověděla maminka a postavila na stůl tři modré hrníčky. Pak podala jeden Alžbětce a druhý panu doktorovi.

  Když se napil jednou, podruhé, potřetí pravil:

   ,,Tak milá Alžbětko na tvou nemoc není žádný lék!“

   ,,Ale ano, pane doktore!“ odvětilo jedním dechem děvčátko.

   ,,Vlastně máš pravdu, je na to lék, tak tady začneme s léčbou!“ rozhodl pan doktor a otočil se na maminku, která nechápavě pokrčila rameny. 

  Pan doktor se vlídně usmíval a pravil.

   ,,Alžbětko, trpíš velmi těžkou nemocí na kterou je jenom jediný lék a to?

Snad pro začátek pomůže, když  pozvu tvou maminku na procházku. Pokud tak neučiním, nebo maminka řekne ne, tvá nemoc se ještě zhorší, mám pravdu?“

V ten okamžik vše pochopila také maminka, chtěla cosi říct, ale dcerka jí předběhla.

   ,,Máte pravdu pane doktore, správně!“ kývla hlavou Alžbětka.

   ,,Tedy milá maminko, rád bych vás pozval na procházku, nejenom kvůli vaší dcerce, ale také kvůli vám samotné,“ řekl velmi vznešeně pan doktor.

   Maminka se rozzářila jako sluníčko.

   ,,Ráda se s vámi projdu, jenom co se upravím.“

Když maminka odešla do světničky, pan doktor pohladil Alžbětku a špitnul: 

   ,,Jsi kabrňák, děkuji ti. Budu se moc snažit, abyste byly obě šťastné.“

  ,,Já také, děkuji, též se budu snažit, hezky se bavte,“ mávala Alžbětka a jen taktak, že dojetím neplakala.

Mé motto:

Neplač nad tím, co jsi pokazil, vždyť nikdo nejsme bez chyby.

Avšak, co jsi neudělal, nad tím bys měl truchliti.     

Pokud není uvedeno jinak, vše na těchto stránkách vytvořil